Cenné rozhovory s rodilým mluvčím
Mluvení v cizím jazyce je základ. Gramatika je samozřejmě také důležitá, ale podle mého názoru ne tolik, jak si myslí český vzdělávací systém. Je sice pěkné, že jste roky seděli s nosem zahrabaným v učebnicích a znáte tak každou výjimku, každé pravidlo, ale když se začne lámat chléb a máte mluvit s někým na veřejnosti v cizím jazyce a vy nedokážete ani pípnout, nikomu neprokážete, že jste na své angličtině (nebo jiném jazyku) opravdu tvrdě pracovali.
Samozřejmě v tom hraje svoji roli tréma a také zda jste mlčenlivý introvert či naopak upovídaný extrovert, někomu se totiž pusa nezastaví v každém jazyce. V tomto článku (který odbočuje sice od hlavního téma, ovšem se chci těmto tématům věnovat více) chci pouze říct, že každý má stejné šance se naučit anglicky, neboť já jsem ten typický prototyp zakřiknutého introverta, ale nyní s sebou nosím ten úžasný pocit, že se domluvím.
Začalo to loni v říjnu, kdy do našeho centra volného času, kam již čtvrtým rokem docházím na keramiku, přišla evropská dobrovolnice (více o EVS se můžete dočíst zde) ze Skotska. Pomáhala a doteď pomáhá vedoucím z výtvarného oddělení vést kroužky, kam docházeli mladší děti a v kurzech pro pokročilejší pracovala na svých projektech a zdokonalovala se v různých výtvarných činnostech. Keramika je relaxační činnost, alespoň já jsem si tak každé úterý chodila vyčistit hlavu od všech školních stresů a podobných problémů. A samozřejmě si také hodně hodně povídáme, no spíše moje kamarádka povídá a já poslouchám, vždycky jsem byla dobrý a pozorný posluchač.
Když nastala první naše společná hodina s dobrovolnicí (v zájmu její anonymity, pochopte, že neuvádím její jméno), najednou bylo hrobové ticho. Samozřejmě jsme se navzájem představily, ale panovala mezi námi jakási trapnost pravděpodobně z obou stran, až se moje kamarádka rozhoupala a jako vždy byla ta první, co něco pronesla. A tak si spolu začaly povídat, snažily se přivést do rozhovoru i mě, ale já jsem vždy odpověděla pouze jednou větou a na nic dál se neptala. Takovýto little talk, jak říkají anglicky mluvící, mi nikdy nešel ani v češtině natož, abych se o to pokoušela v angličtině.
Nebylo to ani o tom, že bych vůbec anglicky neuměla (v červnu roku 2014 jsem udělala zkoušku PET a letos na podzim bych se ráda pokusila o zkoušku FCE čili level B2), mezi svými vrstevníky jsem byla v angličtině vždy jedna z nejlepších a mezi nimi jsem si věřila. Dobře jsem překládala a poslech byl vždy moje silná stránka, jakmile ale přišlo na řadu mluvení, tak jsem byla v koncích a tréma byla tady.
Tak to pokračovalo dobrých pár měsíců. Vždy jsme se pozdravili, řekla mi, co je u ní nového nebo co se stalo zajímavého přes týden a protože se jako všichni dobrovolníci začala učit česky (ale byla nejvzornější a její čeština je již velice dobrá), tak jsme spolu prohodily pár lehkých vět v češtině, aby se procvičila, ale vždy mluvila více moje kamarádka a já akorát poradila slovo, na které si nemohla vzpomenout. Po čase už to bylo opravdu trapné, abych byla taková mlčenlivá a tak jsem se rozhoupala a začala mluvit víc. Opět se ale objevil můj problém s pasivní a aktivní slovní zásobou. Slova v aktivní slovní zásobě jsou slova, které znáte a zároveň je používáte i v mluvené řeči, ovšem slova v pasivní slovní zásobě pouze znáte. Moje pasivní slovní zásoba je poměrně velká a je hodně způsobů, jak ji rozšiřovat, ovšem s aktivní slovní zásobou jsem měla problém a myslím, že ještě dlouho mít problém budu. Aktivní slova se dá rozšiřovat akorát, že angličtinu musíte zažít, nejlépe odcestovat někam do zahraničí a hlavně mluvit, mluvit a mluvit. Takže mi vypadávaly slova a dříve nebo později jsem svoje snažení vzdala.
Věci se poměrně změnily, když jsem v květnu odjela na školní výlet na týden do Londýna. Byl to zájezd pro celou školu a přihlásil se ten, kdo chtěl. Bohužel z mojí třídy nejel nikdo, a tak se Londýn stal mojí první zkouškou, kdy jsem se měla spolehnout sama na sebe. O Londýně jsem již psala, takže budu stručná a nebudu znova rozepisovat detaily. Jako prakticky každý zahraniční školní výlet, co jezdí do Británie, jsme byli ubytováni v místních rodinách a já, protože jsem k sobě neměla žádného parťáka, jsem byla přidělena ke dvěma mladším terciánkám. Mluvení a veškeré domlouvání tedy připadlo na mě, protože já jsem ta nejstarší. Ty dvě jen na ty chudáky, co jim každý den připravovali snídani a večeři koukali. Byla to moc milá rodina. Každý večer, když nás paní vezla ze srazu, se nás ptala (tedy vlastně mě), co jsme dělali, já ji na to odpověděla, ona kývla hlavou a vyptávala se dál, byla opravdu zvědavá a mě se dostavil ten krásný pocit, že se domluvím. To už mi nikdo nevezme. Od té doby jsem si tak nějak jistá a za svoji angličtinu se nějak nestydím. Stále se mi to ale zdálo málo. Přece to jenom chtělo pořádný rozhovor, o více tématech, který by byl svižnější a nebyl jenom proto, aby vyplnil prázdné ticho.
Toho se mi dostalo minulý týden, kdy jsem byla s mým výtvarným oddělením na táboře. Ty starší včetně mě měla na starosti naše dobrovolnice, protože my jsme byli ti, co nemají problém mluvit anglicky. Toho jsem se již nijak neobávala a tvoření a komentování našich výtvorů bylo úplně v pohodě, pořád jsem byla osmělená z Londýna. Zlom nastal až pak zhruba uprostřed táboru, kdy jsme s celým zbytkem skupiny lezli nahoru do skal. Děti zde hráli nějakou hru s tématikou táboru, která se nás nějak extra netýkala. Všimla jsem si, jak sebou nervózně ošívá. Pak se omluvila, že se bojí výšek a je veliká klaustrofobička a tady nahoře je opravdu hrozně moc lidí na tak malém prostoru a sešla dolů. Já jsem pár minut ještě pobyla, ale pak jsem vymluvila ze stejných důvodů a sešla dolů za ní. Ne, že bych se bála výšek nebo trpěla klaustrofobií, ale bylo mi jí líto nechat jí tam dole čekat. A tak jsme si povídali o všem možném - od britským seriálů (v těch mám totiž opravdu velkou znalost), přes počasí (ano, Britové a jejich počasí), až po to, jak ji hlavní vedoucí nemá ráda. Samozřejmě, drbali jsme, při drbání člověk uvolní své emoce v každém jazyce. Bylo to všechno tak přirozené a já jsem byla ráda, že jí rozumím a to mluvila rychle a nijak to nezlehčila kvůli mě - bavila se jako k sobě rovným. A ona rozuměla mě. Hodně jsme se sblížily a bude mě chybět až na podzim odjede pryč. Musím jí za to poděkovat.
Tím chci říct - nebojte se. Vyjeďte někam do zahraničí nebo se přihlašte do hodin konverzace s rodilým mluvčím, ale hlavně mluvte! Dělejte chyby, ale mluvte, váš společník vás zato nesní. Uvidíte, že strach a tréma vás brzy přijde. Chce to jenom trochu praxe jako cokoliv jiného. Neschovávejte se za svého extrovertního kamaráda, ale ukažte světu, že VY také umíte anglicky stejně dobře!
Samozřejmě v tom hraje svoji roli tréma a také zda jste mlčenlivý introvert či naopak upovídaný extrovert, někomu se totiž pusa nezastaví v každém jazyce. V tomto článku (který odbočuje sice od hlavního téma, ovšem se chci těmto tématům věnovat více) chci pouze říct, že každý má stejné šance se naučit anglicky, neboť já jsem ten typický prototyp zakřiknutého introverta, ale nyní s sebou nosím ten úžasný pocit, že se domluvím.
Začalo to loni v říjnu, kdy do našeho centra volného času, kam již čtvrtým rokem docházím na keramiku, přišla evropská dobrovolnice (více o EVS se můžete dočíst zde) ze Skotska. Pomáhala a doteď pomáhá vedoucím z výtvarného oddělení vést kroužky, kam docházeli mladší děti a v kurzech pro pokročilejší pracovala na svých projektech a zdokonalovala se v různých výtvarných činnostech. Keramika je relaxační činnost, alespoň já jsem si tak každé úterý chodila vyčistit hlavu od všech školních stresů a podobných problémů. A samozřejmě si také hodně hodně povídáme, no spíše moje kamarádka povídá a já poslouchám, vždycky jsem byla dobrý a pozorný posluchač.
Když nastala první naše společná hodina s dobrovolnicí (v zájmu její anonymity, pochopte, že neuvádím její jméno), najednou bylo hrobové ticho. Samozřejmě jsme se navzájem představily, ale panovala mezi námi jakási trapnost pravděpodobně z obou stran, až se moje kamarádka rozhoupala a jako vždy byla ta první, co něco pronesla. A tak si spolu začaly povídat, snažily se přivést do rozhovoru i mě, ale já jsem vždy odpověděla pouze jednou větou a na nic dál se neptala. Takovýto little talk, jak říkají anglicky mluvící, mi nikdy nešel ani v češtině natož, abych se o to pokoušela v angličtině.
Nebylo to ani o tom, že bych vůbec anglicky neuměla (v červnu roku 2014 jsem udělala zkoušku PET a letos na podzim bych se ráda pokusila o zkoušku FCE čili level B2), mezi svými vrstevníky jsem byla v angličtině vždy jedna z nejlepších a mezi nimi jsem si věřila. Dobře jsem překládala a poslech byl vždy moje silná stránka, jakmile ale přišlo na řadu mluvení, tak jsem byla v koncích a tréma byla tady.
Tak to pokračovalo dobrých pár měsíců. Vždy jsme se pozdravili, řekla mi, co je u ní nového nebo co se stalo zajímavého přes týden a protože se jako všichni dobrovolníci začala učit česky (ale byla nejvzornější a její čeština je již velice dobrá), tak jsme spolu prohodily pár lehkých vět v češtině, aby se procvičila, ale vždy mluvila více moje kamarádka a já akorát poradila slovo, na které si nemohla vzpomenout. Po čase už to bylo opravdu trapné, abych byla taková mlčenlivá a tak jsem se rozhoupala a začala mluvit víc. Opět se ale objevil můj problém s pasivní a aktivní slovní zásobou. Slova v aktivní slovní zásobě jsou slova, které znáte a zároveň je používáte i v mluvené řeči, ovšem slova v pasivní slovní zásobě pouze znáte. Moje pasivní slovní zásoba je poměrně velká a je hodně způsobů, jak ji rozšiřovat, ovšem s aktivní slovní zásobou jsem měla problém a myslím, že ještě dlouho mít problém budu. Aktivní slova se dá rozšiřovat akorát, že angličtinu musíte zažít, nejlépe odcestovat někam do zahraničí a hlavně mluvit, mluvit a mluvit. Takže mi vypadávaly slova a dříve nebo později jsem svoje snažení vzdala.
Věci se poměrně změnily, když jsem v květnu odjela na školní výlet na týden do Londýna. Byl to zájezd pro celou školu a přihlásil se ten, kdo chtěl. Bohužel z mojí třídy nejel nikdo, a tak se Londýn stal mojí první zkouškou, kdy jsem se měla spolehnout sama na sebe. O Londýně jsem již psala, takže budu stručná a nebudu znova rozepisovat detaily. Jako prakticky každý zahraniční školní výlet, co jezdí do Británie, jsme byli ubytováni v místních rodinách a já, protože jsem k sobě neměla žádného parťáka, jsem byla přidělena ke dvěma mladším terciánkám. Mluvení a veškeré domlouvání tedy připadlo na mě, protože já jsem ta nejstarší. Ty dvě jen na ty chudáky, co jim každý den připravovali snídani a večeři koukali. Byla to moc milá rodina. Každý večer, když nás paní vezla ze srazu, se nás ptala (tedy vlastně mě), co jsme dělali, já ji na to odpověděla, ona kývla hlavou a vyptávala se dál, byla opravdu zvědavá a mě se dostavil ten krásný pocit, že se domluvím. To už mi nikdo nevezme. Od té doby jsem si tak nějak jistá a za svoji angličtinu se nějak nestydím. Stále se mi to ale zdálo málo. Přece to jenom chtělo pořádný rozhovor, o více tématech, který by byl svižnější a nebyl jenom proto, aby vyplnil prázdné ticho.
Toho se mi dostalo minulý týden, kdy jsem byla s mým výtvarným oddělením na táboře. Ty starší včetně mě měla na starosti naše dobrovolnice, protože my jsme byli ti, co nemají problém mluvit anglicky. Toho jsem se již nijak neobávala a tvoření a komentování našich výtvorů bylo úplně v pohodě, pořád jsem byla osmělená z Londýna. Zlom nastal až pak zhruba uprostřed táboru, kdy jsme s celým zbytkem skupiny lezli nahoru do skal. Děti zde hráli nějakou hru s tématikou táboru, která se nás nějak extra netýkala. Všimla jsem si, jak sebou nervózně ošívá. Pak se omluvila, že se bojí výšek a je veliká klaustrofobička a tady nahoře je opravdu hrozně moc lidí na tak malém prostoru a sešla dolů. Já jsem pár minut ještě pobyla, ale pak jsem vymluvila ze stejných důvodů a sešla dolů za ní. Ne, že bych se bála výšek nebo trpěla klaustrofobií, ale bylo mi jí líto nechat jí tam dole čekat. A tak jsme si povídali o všem možném - od britským seriálů (v těch mám totiž opravdu velkou znalost), přes počasí (ano, Britové a jejich počasí), až po to, jak ji hlavní vedoucí nemá ráda. Samozřejmě, drbali jsme, při drbání člověk uvolní své emoce v každém jazyce. Bylo to všechno tak přirozené a já jsem byla ráda, že jí rozumím a to mluvila rychle a nijak to nezlehčila kvůli mě - bavila se jako k sobě rovným. A ona rozuměla mě. Hodně jsme se sblížily a bude mě chybět až na podzim odjede pryč. Musím jí za to poděkovat.Tím chci říct - nebojte se. Vyjeďte někam do zahraničí nebo se přihlašte do hodin konverzace s rodilým mluvčím, ale hlavně mluvte! Dělejte chyby, ale mluvte, váš společník vás zato nesní. Uvidíte, že strach a tréma vás brzy přijde. Chce to jenom trochu praxe jako cokoliv jiného. Neschovávejte se za svého extrovertního kamaráda, ale ukažte světu, že VY také umíte anglicky stejně dobře!
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář!